Ve stínu listopadu

Mé příjmení nese jméno hory Blaník.

Když to ale bylo potřeba nejvíc Blaničtí rytíři nám na pomoc nepřijeli.

Pocházím z rodiny, která si v komunismu nevede dobře. Náš strýc byl hudebník, vždy jsem chtěla jít v jeho stopách a zdálo se, že jsem mohla. To vše ale padlo, když se rozhodl emigrovat.

Snažím se mu to nemít za zlé, opravdu se snažím přát mu nový život, ale je to těžké. Hluboko ve mě stále doutná zlost, křivda a závist.

Mí rodiče říkají, že se na něj nezlobí, celá naše rodina je proti komunismu a pokud by mohli, emigrovali by taky. Teď, to ale bude všechno bez šance.

Máma je odsouzena být uklízečkou, táta lítá od práci k práci a já s bratrem se s vysokou můžeme rozloučit.

Dne 17. listopadu 1989 jsme se s rodinou rozhodli účastnit onoho protestu. Protestu proti režimu, který nám bere svobodu. Protestu, který zničil životy.

Já s bratrem jsme byli následně odtrženi od rodičů a posláni do léčebny.

Měla jsem strach, co bude s rodiči a vevnitř už jsem tehdy tušila že ten průvod byl jeden z našich posledních společných zážitků.

Dostali 12 let, dvanáct let vězení a odloučení, a to prý měli štěstí.

V léčebně jsem si vedla relativně dobře, měla jsem přátele. Co jsem neměla, byla kontrola nad svou budoucností a možnost vzdělávat se bez vymývání mozku, ani jedna kniha se slůvkem po anglicky, ani jedna strana z knih které mohli být naší jedinou zábavou se nenesla bez nabubřelých slov propagandy.

Po nějakém čase v instituci se počet jejích žáků zmenšil, i můj brácha byl mezi těmi co utekli.

Denně si kladu otázku, chytli je nebo ne?

Já na svou chvíli teprve čekám, pokud někdy přijde.

Přišla, ale odešla tak rychle, že jsem si neuvědomila, že byla.

                                                                                                                                                            Veronika Kocnárová

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *