Po 17. listopadu

   Aktivita, která trvala nejméně čtyři hodiny, nám umožnila zažít totalitní režim v ČSSR.

Začali jsme rokem 1985 jako rodinka, která se zabývala běžnými činnostmi této doby, jezdili jsme na chatu, děti se účastnily SSM, ženy stály frontu na banány, muži se snažili vydělat na auto a sem tam jsme sháněli bony do Tuzexu. Naše rodina se v roce 1989 účastnila listopadových protestů a po 17. listopadu nastal zvrat – náš příběh neskončil pádem režimu, ale jeho pokračováním.


   Měla jsem svoji rodinku – byla jsem matka dvou dětí. Jelikož jsme se celá rodina účastnila protestu, byli jsme s mým mužem odvedeni do vězení a děti nám byly odebrány. Byly odvedeny do ozdravovny na převýchovu. Ve vězení jsme nebyli jediný pár, ale nemohli jsme spolu nijak komunikovat. Postupně  si nás volali, pár po páru. Odsoudili nás na dvanáct let za účast na protestech. Museli jsme podepsat soudní rozsudek. Samozřejmě, že jsme nechtěli. Ale museli jsme.


   Dostali jsme prostor napsat dopis našim dětem. Dala jsem si záležet a snažila jsem se do dopisu vnést naději.
Jenže než jsme měli možnost dopis odeslat, s mým mužem si nás zavolal vrchní velitel STB. Nabídl nám spolupráci. Říkal, že

by nás z vězení podmínečně propustil – za udávání. Samozřejmě, že jsme odmítli. Zapomněl však na jednu věc, výhodu, kterou pak dodal. Měli bychom možnost vidět naše děti.


   Shodli jsme se, že děti to zvládnou a udávat rozhodně nechceme. Odmítli jsme podruhé. Velitel s nelibostí naši volbu přijal. Jenže pak mi z ruky vzal dopis pro děti a řekl: „Víte co, žádný dopis nebude.“  A roztrhal ho. Odcházela jsem s pocitem nespravedlnosti a bezmocnosti. Tohle jsem nečekala. Svoji volbu bych ale neměnila. 


   Ve vězení byla zima, k dispozici jsme měli omezený počet dek, který na mě nevyšel. Po dlouhém pobytu jsem nakonec uprchla oknem. Prchalo nás víc. V tu dobu strašně lilo. Utíkali jsme k lesu. Měla jsem špatnou obuv, a proto jsem uklouzla. Natáhla jsem se tam přes celý příkop. Hned jsem se však zvedla, sundala boty a bosá utíkala přes les. Byla jsem úplně promočená, byla mi zima a přes zamlžené brýle jsem sotva viděla. Ale všichni jsme na tom byli podobně. Doběhli jsme doprostřed lesa, kde byli další, kterým se také podařilo uniknout. Byli jsme skupina odboje. 


K revoluci nedošlo. Podařilo se nám ale shledat s našimi dětmi, bylo to velmi dojemné.


Prožití této situace mi dalo hodně. 

                                                                                                                                                               Sára Gutmanová  

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *